Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pražský rejdič (Dr. Sylvestr Chrastil)

4. 2. 2008

iFauna číslo 19/10

(http://www.ifauna.cz/clanky/clanek.php?id=1262&roc=10)

Pražský rejdič - odkaz a výzva.

Pražský krátkozobý rejdič patří beze sporu ke klenotům českého holubářství. Měříme-li velikost šlechtitelské práce vzdálením se od původního typu zdomácnělého holuba, pak představuje nesporně jeden z vrcholů domácího šlechtitelského umění.

Pražský rejdič, v jeho dnešní podobě, je produktem minulého století, kdy jednou z dominujících představ holubí krásy byl ideál jemného, něžného holoubka s výraznou, typickou hlavou ve tvaru kostky, pestrých barev a kreseb, navíc nepopiratelných leteckých kvalit. Tento směr uskutečňování holubí krásy nebyl charakteristický výlučně pro Prahu, holubi tohoto typu byli chováni ve všech hlavních městech tehdejší habsburské monarchie. Pro jistou izolaci, ale především pro preferenci různých chovatelských cílů, tak vznikly ve střední Evropě tři typy moderních krátkozobých rejdičů, vyšlé zřejmě ze společných předků - rejdič budapešťský, vídeňský a pražský. Nejdále se typem oddělil rejdič budapešťský, který typem suché hlavy s výraznými hrbolky, miniaturizovaného zobáku a postavy dosáhl skutečně extrémních poloh, zatímco vídeňští a pražští chovatelé dali přednost spíše estetickým kritériím před snahou dosahovat chovatelských extrémů. Přesto i jejich představy o kráse byly různé, takže nám po nich zůstala dvě plemen, v řadě rysů podobná, ale v řadě odlišná nebo dokonce s protikladnými rysy, doplňujícími se v mnohém jako pozitiv a negativ. Hlavní rozdíl mezi nimi lze spatřit ve tvaru hlavy, kde u vídeňských při poměrně nižším čele je zřetelně vyšší zadní hrbolek a v zobáku, kde na rozdíl od vídeňských s vodorovně nasazeným zobákem se pražští pyšní zobákem širokým a lehce klopeným. Tyto jemné detaily, zřetelné znalcům, činí pak problémy při běžném posuzování těchto holubů. Jistou výhodou je, že domácí typ rejdiče v každé zemi převládl a v podstatě „vytěsnil" ostatní, takže i u nás se s vídeňskými nebo budapešťskými krátkozobými setkáme poměrně zřídka. Horší je to v oblastech, kde se jejich rozšíření překrývá (typicky Slovensko, zejména západní), kde se můžeme setkat i s řadou produktů jejich vzájemného křížení, které už vzhledem k potřebám zachování některých méně běžných barev a kreseb nelze odsuzovat, jejichž posouzení je však potom oříškem i pro skutečného znalce těchto holubů.

V pražském rejdiči se podařilo minulým generacím českých ( či přesněji řečeno pražských) holubářů vytvořit velmi šťastnou kombinaci holubí krásy. Je to malý, jemný holoubek širokých prsou, s typickou výraznou hlavou ve tvaru kostky, s vysokým čelem a výraznýma očima, které jsou u některých kresebných rázů vroubeny nápadnými obočnicemi. Byl vyšlechtěn v celé řadě barevných a kresebných rázů, ne všechny se dnes prakticky chovají. Jako všechno na světě i krása holubích barev a kreseb podléhá paní módě, přesto i dnes poskytuje ty nejširší možnosti současným chovatelům vybrat si barvu či kresbu, která se jim nejvíce líbí. Tyto barevné a kresebné rázy lze rozdělit do dvou skupin, poněkud se odlišujících typem. Zatímco bělouši, pruhoví a vlaštováci jsou charakterizováni jemnější a drobnější postavou a užšími obočnicemi, druhá skupina tzv. malovaných (jednobarevní, bělohrotí, sedlatí a tygříci) se vyznačují hrubší postavou a mohutnější hlavou s výraznými širokými červenými obočnicemi.

Za nejatraktivnější jsou zpravidla považováni sedlatí, chovaní ve všech obvyklých barvách, z nichž nejkvalitnější se v současné době objevují v barvě žluté. Řadu příznivců mezi chovateli mají i jednobarevní, kde se nejkvalitnější kusy v posledních letech objevují v barvách žluté a černé. Velmi působiví jsou i bělohrotí, často též velmi kvalitní v typu. Zvláštní kapitolou jsou bělouši, kteří mají početnou a lze říci stálou skupinu skalních příznivců, udržující jejich chovy na dobré kvalitní i kvantitativní úrovni. Z široké palety dalších barevných a kresebných rázů se v posledních letech na dobré úrovni objevují modří černopruzí, plaví červenopruzí a žlutopruzí a vzácně i náročná kresba tygříků, kterým se věnují někteří specialisté.

Chovatelé pražských rejdičů se v současnosti soustřeďují do dvou speciálních klubů - Klubu chovatelů pražských krátkozobých rejdičů v Praze a Klubu rejdičů a racků v Libčicích. Věřme, že toto konkurenční prostředí přinese především zdravou soutěživost do dalšího rozvoje tohoto krásného plemene. Vrcholnou mezinárodní přehlídkou krátkozobých rejdičů jsou výstavy I.K.C., kterých se naši špičkoví chovatelé pražských rejdičů zúčastňují.

Jako mnohá jiná plemena rejdičů, tak i moderní typ pražského rejdiče akcentuje především exteriérovou stránku, zatímco původní letová ustupuje poněkud do pozadí. Přesto je dosud - zejména v některých rázech - použitelný pro letový sport, bude-li takto veden a při uvědomění si základního pravidla, že dvěma pánům nelze sloužit. Zájemcům o provozování letového sportu pak zcela vyhoví jeho středozobá varianta.

Chov pražského rejdiče přináší obvyklé komplikace, vyplývající z jeho krátkozobosti, především nikoliv nezbytné, ale přece jen žádoucí použití krmičů. Jinak pražský rejdič patří k vitálním, dobře nasedajícím a dobře se o potomstvo starajícím plemenům. Středozobá nebo dlouhozobá holoubata vyvede s mimořádnou péčí, i když jsou dvakrát větší, než adoptivní rodiče. Jeho vitalita na holubníku je obdivuhodná a s jinými vzácnými krátkozobými plemeny nesrovnatelná.

Přes všechny uvedené klady, jako je nesporná a uznávaná krása a hodnota tohoto plemena, dlouhodobá tradice chovu i organizační zajištění v podobě speciálních klubů, dokonce s tradiční mezinárodní vazbou, není stav tohoto plemena v současné době tak dobrý, jak by se dalo očekávat. Na velkých výstavách počty pražských rejdičů klesají, navíc nezadržitelně ubývá kvalitních holubů ve prospěch holubů typově průměrných, stále těžší je sehnat kvalitní chovný materiál. Příčin je celá řada a stály by za širší analýzu. Jmenujme zde však alespoň tradiční uzavřenost pražských chovatelů, vážný generační problém, kdy v minulých letech odešla celá řada významných chovatelů tohoto plemena, ale i letité vyprodávání chovného materiálu do ciziny. Vzpomenout je třeba i komplikovaný způsob chovu s krmiči, vyžadující větší prostor, ale i jisté chovatelské zkušenosti a časové možnosti.

Pražští rejdiči svou krásou stále přitahují nové chovatele. Je třeba jejich zájem kvalifikovaně podchytit ve speciálních klubech a zajistit další rozvoj tohoto překrásného domácího plemene, které má, jak se zdá, cestu do světa otevřenu. Pražský rejdič je vzácným odkazem naší holubářské minulosti, ale zároveň i výzvou holubářům dnešním a začínajícím, aby dokázali, že nejsou horší svých předchůdců, ale dovedou tuto holubí krásu nejen zachovat, ale i dále zdokonalit pro potěšení člověka z krásy přírody v přetechnizovaném moderním světě.

Dr. Sylvestr Chrastil, Brno
Google