Jdi na obsah Jdi na menu
 


Člověk s vlastnostmi holuba (Lukáš)

8. 2. 2008

V českých městech ubývá ptáků, které uctívaly už nejstarší civilizace. Navzdory letitým zásluhám je jejich výskyt ohrožen.

Holub jako tradiční obyvatel městského prostoru pozvolna uvolňuje místo lépe se adaptující strace, špačkovi a kavce. Zatímco památkáři důkladně obložili historické stavby pichláky a trny, aby na nich nebylo možné zahnízdit ani usednout, je případné se nad holubím osudem zamyslet. Dříve než z města úplně zmizí, jsme mu dlužni pár slov. Holub se do města nedostal z vlastní vůle, ale byl tam zanesen. Drobný letoun mezi ptáky vynikal škálou vlastností, které chovatelé hodlali rozvíjet. Ty zavdaly příčinu ke vzniku literárních legend, na jejichž základě se stal holub výjimečným symbolickým zvířetem.

Nejstarší zprávy o chovu holubů pocházejí od Egypťanů, kde byli tito ptáci považováni za posvátné. Jejich obliba překročila hranice afrického kontinentu a holub má své místo v židovské, helénské, křesťanské i islámské tradici. Hejno bílých holubů vypuštěných během ceremonií olympijských her je obdobou biblického příběhu o Noemově arše, kde holubice figuruje jako prostředník mezi člověkem a Hospodinem a přináší smíření a mír. Jako obyvatel vzduchu, prostoru mezi nebem (sídlem bohů) a zemí (bydlištěm člověka) se stali ptáci, a především holubi pro svou krotkost, symbolickým prostředníkem. Pro křesťana je holubice symbolem Ducha svatého, k holubům jsou přirovnáváni apoštolové a Kristus k holubáři, který své svěřence vypouští do světa. Holub sedící u ucha Tomáše Akvinského je symbolem Boží inspirace a vnuknutí. Muslimovi je holubice zachránkyní proroka Mohameda, helénovi atributem bohyně Afrodity.

Holub se později stal symbolem umírněnosti, čistoty, věrnosti, lásky, milostné žádostivosti a pro své rodičovské vlastnosti a věrnost domovu byl v éře biedermeieru považován za vzor spořádaného rodinného života. Dnes je však symbolem nemoci a hnusu. O holubech se mluví jako o špíně a plísni, která oplétá města.

Ve vnímání tvora, který své životní chování zvlášť nezměnil, došlo k rázné proměně. Holub sice dál neopouští svůj domov, hledí si mladých a pečuje o své peří, ale změnilo se prostředí a on v něm nenachází uplatnění. Pro nízkou odolnost vůči různým nemocem se stal hrozbou.

Holub jako samuraj

Holub však svými vlastnostmi stále inspiruje a ne náhodou obsadil filmový režisér Jim Jarmusch letku poštovních holubů do svého samurajského filmu Ghost Dog. Jak uvádí autor publikace o poštovních holubech František Vrábík, nejlepší závodníci plemene vynikají vlastností, kterou do češtiny překládáme jako „zažranost“: „Jde o jakýsi druh pevné vůle se za každých okolností prosadit a dosáhnout svého domova i za špatného počasí. Nositeli této vlastnosti jsou holubi závodníci, kteří na trati raději zahynou, než aby se vzdali. Je to jejich charakterová vlastnost, kterou nemůžeme a nesmíme zaměňovat za vitalitu, se kterou nemá nic společného. Spojení této vlastnosti se zmíněnou živostí a ještě jinými vlastnostmi tvoří opravdové závodníky a esa v pravém slova smyslu,“ říká český ptáčník.

Něco podobného nalézáme v samurajské knize Hagakure, podle které se řídí i Jarmuschův hrdina: „I když se může stát, že samurajova hlava bude náhle sražena, je bojovník stále schopen provést svůj úkol. Stane se pomstychtivým duchem a projevuje velké odhodlání, a i kdyby byla jeho hlava sťata, nemůže zemřít.“ Šejk Abdul Fazl se už v roce 1590 rozepisuje o ohromujícím letu holubů, kteří byli chováni na dvoře panovníka Akbara.

Pro Araby nebyla rozhodující užitkovost holuba, ale především jeho symbolický význam a estetická hodnota, vynikající letové a téměř neomezené akrobatické vlastnosti. A jejich křižující hejno zůstává symbolem i v dnešním velkoměstě. Pernatý městský jing V knize

Citlivé město spisovatelky a literární teoretičky Daniely Hodrové, která rozvíjí podněty tartuské literární školy o vnímání města jako textu, najdeme množství podnětného materiálu. Věci a jevy k nám promlouvají a vytvářejí specifický text. Tím se může stát i město a život v něm. Člověk pohybem po ulicích aktualizuje psanost urbánního textu chůzí. Znovu a znovu pozorováním pročítá obraz ulice, tvořené domy, cestou, ale i lidmi a činností, která se na nich provozuje. Nejen tedy že text čte, ale svým pohybem jej také píše, je to příběh jeho života.

Poletující holubi dělají něco podobného – vznášejí se na nebi a našemu pohledu zpřítomňují svůj zapomenutý symbolický význam. Píšou svůj text a probouzejí zasuté kolektivní významy, pro které byli v minulosti uctíváni. Není třeba v holubovi vidět Božího posla či symbol rodinného života. Příběhy, které se k němu pojí, nám nemusí být známé, ale holub v nás nakonec aktivuje stejné pocity, jaké zažíval člověk minulosti. Mluvíme-li o aktuální holubí symbolice, akcentujeme vzhledem k omezeným možnostem pozorování samotnou zvířeckost holuba, a především jeho let.

Hodrová rozlišuje dva aspekty, které se ve městě, v jeho koncepci a výstavbě soustavně střetávají. Jde o aspekt jingový (ženský) a jangový (mužský). Jingový princip je charakterizován měkkostí, pozvolností. Oproti tomu jangový prvek je tvrdý, strohý, je charakteristický ostrými úhly proti rozvolněnosti ženského prvku. Moderní města jsou příkladem uplatnění tvrdého prvku, který vnáší přísnou organizaci. Vše, co jí nějak neodpovídá, pociťuje městský člověk velmi citlivě. Je-li jangový prvek částečně projevem racionalisticky orientované civilizace, pak o jingovém prvku mluví Hodrová jako o divočině, která se pomalu vrací do městského prostoru: „Tíživou nadvládu jangového principu plíživě rozkládá divočina, vkrádající se do města nejrůznějším způsobem. Zabydluje se právě v nových částech města – na sídlištích. Ve spárech mezi panely začali hnízdit strakapoudi, na balkony usedají sovy, kolem popelnic pobíhají lišky. Ve městě vyrůstají divoké dřeviny, jejichž semena sem zavál vítr až z Dálného východu (pajasan žláznatý).“

Nejsme zvyklí holuby pozorovat v takové míře, jak bylo umožněno minulým generacím, ale přece jen pociťujeme, že ptáci v sobě stále mají cosi znepokojivého a nezkrotného, co přirozeně plyne z jejich svobodného pohybu vzduchem a co narušuje sevřenost způsobu moderního města.

K poznání situace pomůže i strach z tzv. ptačí chřipky. Nešlo výlučně o boj s nemocí, obava měla vedle ekonomické stránky i další smysl. Ptáci jsou navzdory různým kvótám a omezením stále ještě svobodní a volně se pohybující tvorové. Jsou ve městě divočinou, o které mluví Hodrová. Hejno holubů nikdy nebude totéž co smečka psů nebo stádo krav, díky volnému letu si ptáci uchovávají svoje tajemství i vznešenost. Člověk se snaží jejich volnost ovládnout a kultivovat, aby zkrotil divokost a proměnil ji v krásu, ale i proto, aby se ptačího letu sám nějak účastnil.

Rejdiči, staváci a pucrlíci

Mezi původními českými holuby vyniká ve sportovním holubářství několik plemen. Je to pražský krátkozobý a středozobý rejdič, rakovnický kotrlák a český stavák. Tato plemena se s dalšími místními okrasnými plemeny, jako např. brněnským voláčem, stala, podle slov slavného českého holubáře Josefa Bureše, perlou holubářského světa.

Rejdiči a kotrláci patří mezi významné linie sportovních holubů. Rejdiči byli původně menší holubi, kteří za letu, pro který byli šlechtěni, létali v hejnu do nedohledné výšky a prováděli ve vzduchu akrobatické kousky, které se podobaly kotrmelcům. Postupně se dvě vlastnosti těchto holubů oddělily, aby byly zdokonalovány zvlášť. Odštěpili se vysokoletci od rejdičů kotrmelcujících neboli valivých, pro které se vžil český termín kotrláci. Toto plemeno dnes zastupuje nejvýrazněji rakovnický kotrlák. Je to drobný, ale temperamentní holub, který je v okolí Rakovníka chován již více než 150 let.

Kotrláci jsou holubi, kteří se v letu otáčejí po ose křídel. Holubáři říkají, že si sedají na ocas. Holub je schopen válet takových kotrmelců několik za sebou, stoupat do výšky a padat k zemi, aby se později opět vznesl. Odlišný efekt má let rejdičů. U nich bylo kotrmelcování potlačeno na úkor letu v sevřeném hejnu. Stoupají do výšky, kde mizí v tečkách. Ve vzpomínkách starých pražských holubářů se můžeme dočíst o stohlavých hejnech, která ve šroubovici stoupala nad střechami k nebi, kde trhala mraky. Těmto mnohačleným hejnům se přezdívalo deky, a jak vzpomíná Alois Strnad, v ničem si nezadala s barevností a krásou perského koberce.

Domovem tohoto původního českého plemene bylo nejspíš pražské Podskalí, kde holuby chovali staří voraři. Brzo se jejich chov rozšířil po celé Praze, především na Malou Stranu, Hradčany, Smíchov, do Michle a Nuslí.

Holubáři, jejichž cechy zanikly v roce 1848, si teprve na počátku 20. století vytvořili svůj První sportovní holubářský klub v Praze, který měl podobu oblíbené stolní společnosti. Sdružoval chovatele, kteří se rekrutovali z nejrůznějších společenských vrstev. Jejich schůze se pořádaly především v hostinci U Brejšků anebo v Platýzu či v nuselském hostinci U Loosů, který se stal domovem chovatelů pražského rejdiče neboli purclíka. Tady byl v roce 1912 založen i První klub pěstitelů pražského rejdiče.

Letové nadání tohoto dnes už poměrně vzácného holuba bylo značně oslabeno kvůli vysoké ceně a častým útokům dravců, kteří toto na výchovu náročné plemeno zhusta lovili, přesto představoval významné sportovní plemeno staré Prahy. Ptáčník Oldřich Svoboda namaloval desítky pláten s motivy staré Prahy a pražských purclíků. Jak čteme v dobových časopisech, v Československém holubáři, Drůbežnických listech, Zvířeně nebo Chovateli, který vychází dodnes, jejich hejna se vznášela nad střechami pražských čtvrtí v několikasethlavých letkách.

Purclíci byli dlouhá léta šlechtěni a jejich trenéři je pomocí praporku řídili přímo ze střechy. Vzhledem k náročnosti chovu, ceně a ke stále se zvyšujícímu množství dravých ptáků, je ale chovatelů, kteří svá hejna honí, už málo. Jedním z nich je např. pan Jabůrek z Prahy Hostovic, Ladislav Seidl a další. Tito holubáři se dodnes setkávají v Kunraticích, kde udržují tradici nedělních trhů.

Mezi sportovní plemena patří i český stavák. Tento hřmotný holub nelétá v hejnu, ale k jeho výjimečnosti patří – jako u purclíka – jedinečný způsob letu. Při něm spíná křídla za zády, přičemž klesá k zemi, aby se pak s mohutnými údery, připomínajícími tleskání, opět vznesl do výšky, jak holubáři říkají, stavěl. Toto plemeno patřilo v meziválečné době k nejoblíbenějším.

Vyhlídky vytrvalců

Jedinečné a výsadní postavení má mezi sportovními plemeny holub poštovní, který byl vyšlechtěn v Belgii, kde je tento druh zábavy a sportu stále oblíbený. Poštovní holubi byli využíváni ve válečných dobách, kdy přenášeli zprávy z fronty do zázemí. V Bruselu najdeme pomník holubů a holubářů padlých za světové války.

Je pozoruhodné, co všechno je poštovní holub během závodů schopen podstoupit, aby se vrátil na domovskou střechu. Nejsou ojedinělé případy, kdy s nepřízní počasí bojuje desítky hodin. Držitelem rekordu je holub, který na trati z Kambodže do Francie ulétl 10 000 kilometrů. K podobně vytrvalým holubům patří angličtí tippleři, jejichž chov získává na oblibě. Mezi jeho významné chovatele a propagátory patří v současnosti hradecký chovatel Frank Otta. U závodění s těmito holuby není rozhodující vzdálenost, ale především čas, po který holub vydrží ve vzduchu. Časy přes dvacet hodin nejsou výjimkou.

Holubářství se v českých poměrech ukazuje jako marginální zábava, ale také exotický koníček, který umožňuje člověku vést vlastní autentický život, jenž se vzpírá rychlosti a přináší vlastní rytmus. Tak ostatně chov oživuje svým samurajským filmem i Jarmusch. V Citlivém městě navíc čteme: „Kroužící člověk se vymaňuje z daného prostoru a času. Kroužení je vnímáno jako osvobození – cesta do jiné dimenze, jako to objevujeme v kruhových obřadních tancích různých kultur.“ I tak lze vnímat kroužící holuby a jejich holubáře.

Pro chovatele je důležitá i radost ze vztahu, který se mezi holubem a člověkem vytváří. Holub, který ještě před chvílí kroužil na nebi, se po několika hodinách vrací na domovský holubník a holubář se cítí být v přítomnosti někoho, kdo se vrátil z velké dálky, kam se sám nikdy nepodívá, protože nemá křídla. Díky holubům se toho může účastnit. František Vrábík vypráví, že dobrý holubář se pozná podle toho, že na své svěřence neustále myslí. Chceš-li svým holubům skutečně rozumět, buď jedním z nich, říkají belgičtí chovatelé. Zdá se, že podobný osud, který sledujeme na životě městského holuba, může v budoucnu čekat i jeho chovatele.

***

Ve vnímání tvora, který své chování nijak nezměnil, došlo k rázné proměně. Holub, který býval vzorem umírněnosti, čistoty, věrnosti, milostné žádostivosti a rodinného života, symbolizuje dnes nemoc a hnus.

O autorovi| Lukáš, bohemista a chovatel - Lidové Noviny

Google